Nový Zéland – cestování 3. díl

Jedna z nejkrásnějších oblastí Nového Zélandu je na jihu Jižního ostrova. Na hranici národního parku Fiordland jsme šli třídenní Hump Ridge Track a byl to bezesporu jeden z nejlepších tracků, jaké jsme šli.

Vezmu to však chronologicky. Vzali jsme si dovolenou celkem asi na devět dní. Plán byl následující: první noc v Invercargillu, potom odjezd na Stewart Island, tam tři noci, přejezd do Tuatapere, jedna noc tam a potom na další dvě noci na Hump Ridge Track.

Invercargill – vidlácké centrum Jihu

O Invercargillu se říká, že je to to nejvidláčtější město na Novém Zélandu. Když si vzpomenu na celkovou úroveň vidláctví, čekal opravdu něco extra. Bohužel při letmé návštěvě mi Invercagill nepřipadal nějak zvlášť vidlácký. Snad jen hustota výskytu flanelových košilí byla o něco vyšší. Jinak tam není příliš o co stát. Druhý den po noci strávené v dost hnusném hostelu, jsme vyrazili směr Bluff, odkud nám měla jet loď na Stewart Island. Bluff je na první pohled poněkud odpudivá vesnička přilepená k velkému přístavu a chemičce. Auto jsme nechali na parkovišti a vyrazili lodí přes Foveaux Strait – průliv nechvalně proslulý divokým počasím. Naše plavba byla bohužel (naštěstí) úplně klidná.

Rakiura Track na Stewart Island - krásné ráno

Ráno na Rakiura Track

 

Stewart Island

Na Stewart Island nás přivítala malebná osada Oban a teplé takřka subtropické počasí. Rozhodli jsme se pro „nejproflánkutější track“ Rakiura Track. Jedná se o relativně jednoduchý track, který by měl člověka provést po Stewart Island, aniž by tam musel strávit 10 dní. Potkali jsme pár kouzelných zátok, prošli se hustým lesem a bohužel neviděli Kiwiho. Z tohoto pohledu byl Rakiura Track poněkud zklamání. Když jsme se vrátili do Obanu, chtěli jsme tam ještě jednu noc přespat. Bohužel se blížila zima, většina hostelů to zabalila a ty, co zůstaly otevřené, byly dost předražené. Koupili jsme si tedy lístek zpět do Bluffu. Než jsme odjeli, viděli jsme na odlehlé pláži malé velryby.

Bluff

Když jsme se vrátili do Bluffu, rozhodovali jsme se, kde se ubytujeme. Zpět do Invercargillu se nám nechtělo a Tuatapere bylo taky trochu z ruky. Rozhodli jsme se tedy přespat v Bluffu. Tam jsme narazili na hostel, který kromě toho, že byl neuvěřitelně levný, měl i úžasnou atmosféru. Večer jsme poseděli v místní rybářsko-námořnické špeluňce, což bylo samo o sobě taky zážitek. Ráno jsme vyšli na vyhlídku nad Bluffem a poobědvali vyhlášené Bluffské ústřice. Mimochodem, opravdu stály za to. Potom jsme vyrazili do Tuatapere, které leží na hranicích s Fiordlandem.

Začátek Hump Ridge TrackuViadukt na Hump Ridge TrackuOdměna za zdolání Hump Ridge

Hump Ridge Track

Z Tuatapere jsme museli jet ještě několik kilometrů k začátku tracku. Auto jsme nechali u jakési odlehlé farmy a vyrazili jsme. První den vedla cesta podél moře. Na plážích bylo neuvěřitelné množství sand flies. I když jsme repelent používali více než poctivě, jakmile jsme zastavili, tak do minuty u nás bylo obří hejno. Po několika plážích se cesta stočila mírně do lesa, takže jsme ani moře už neviděli. To byl trochu nudný úsek. Nakonec jsme ale dorazili k chatě. Bydleli jsme v jednom z nejstylovějších ubytování, byla to totiž stará budova školy. V místě, kde stála, byla kdysi prosperující dřevorubecká osada. Zůstala však jenom ta škola. Druhý den jsme vyrazili nahoru na Hump Ridge. Cestou jsme potkali dva úchvatné dřevěné viadukty a potom začalo stoupání. Druhá polovina cesty vedla po hřbetě, který byl věrný svému jménu a byl opravdu nahoru dolů. Dost utahaní jsme dorazili k chatě pod vrcholkem. Tato chata nepatřila DOCu a v letní sezóně byla relativně luxusní a drahá. Díky tomu, že jsme šli první den zimní sezóny byla chata levná a byli jsme tam jediní. O luxusu se však už mluvit nedalo, protože zůstaly odemčeny jen dvě ložnice. Druhý den jsem potkal  papoucha Keu, který po mně hodil víčko od láhve.  Klesání k zpět k moři bylo dost prudké, takže po chvíli chůze jsme opravdu cítili svaly na nohou. Poslední kilometry po pláži nám zpestřili malí delfíni, kteří jakoby surfovali na vlnách.

Domů jsme se vrátili totálně unavení. Výlet na jih ale stál za to. Zpětně to byl spolu s Copland Trackem jeden z nejlepších.

Komentáře k “Nový Zéland – cestování 3. díl

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>