Barma

Když jsme se vraceli z Nového Zélandu, zařídili jsme si stop-over na tři týdny v Asii. Barma byla naším cílem od začátku. Nic konkrétního jsme neplánovali, protože jsme nevěděli, jestli dostaneme víza. Jakmile nám v Bangkoku dali na barmské ambasádě razítko bez jakýchkoliv problémů, vyrazili jsme do Barmy hned druhý den.

Přílet do Barmy

Z Banngoku jsme odletěli s Air China. Za hodinu a půl jsme přistáli na letišti v Yangonu. Hostel jsme si domluvili předem, takže na nás přímo na letišti čekal člověk s autem. Spolu s několika dalšími turisty nás dovezl přímo k hostelu. Po cestě bylo vidět rozdíly mezi „reprezentační“ cestou z letiště a zbytkem města. Zatímco podél silnice z letiště rostly palmy a trávník byl ukázkově posekaný a zalévaný, v místě, kde stál náš hostel, to už byl klasický Yangon. Ještě večer jsme si směnili peníze. V Barmě lze směnit kjaty buď rovnou na letišti nebo takřka ve všech hostelech. Oficiální kurz je ale sotva poloviční než ten opravdový. Pokud si tedy někdo vymění peníze na letišti, polovinu jich rovnou pošle generálům v čele země. Večer jsme vyrazili na večeři do nedaleké hospody – rozuměj vývařovny v garáži, na chodníku několik stolů a židlí. Číšník neuměl ani slovo anglicky, ale opravdu se nám snažil pomoci. První jídlo, které jsme v Barmě ochutnali, bylo výborné, ale neuvěřitelně smrdělo. Až později jsme se dozvěděli, že se jedná o barmskou specialitu, která se dělá z nahnilé ryby. Do toho se připojil jednooký toulavý pes, který nás při jídle hypnotizoval a jakmile se u vedlejšího stolu jakýsi Barmánec poblil přímo pod stůl a vesele popíjel dál, přesunuli jsme zpět do hostelu.

Yangon (Rangún)

Ráno jsme vyrazili do města. Největším lákadlem byla přirozeně pagoda Schwedagon v centru města. Zatímco všude okolo byl bordel jak v tanku, tam by člověk mohl jíst ze země. Když jsme přicházeli do centrální oblasti, zastavil nás hubený Barmánec, jestli nechceme průvodce. Po zkušenostech z Bangkoku, kdy se nás snažil oškubat prakticky každý, koho jsme potkali, jsme nabídku průvodce docela příkře odmítli. O to více, nás překvapila jeho reakce: „Chápu, omlouvám se, že jsem obtěžoval“. Žádné přemlouvání, ukecávání nebo škemrání. Jen se omluvil a zmizel. Po chvíli jsme si to rozmysleli, ale už jsme ho nenašli.

Bagan

Další den jsme vyrazili do Baganu. Místu, kde se nachází prý největší koncentrace pagod na světě. Cesta autobusem trvala okolo 12 hodin, přestože to bylo něco málo přes 200 kilometrů. Opět jsme si předem rezervovali ubytování. Z autobusové zastávky nás odvezl koňský povoz. Ráno jsme si půjčili kola a vyrazili jsme prozkoumávat jednotlivé pagody. Není v lidských silách projet všechno. Navíc, jakmile jsme se vydali mimo upravené silnice a cesty, kola, která jsme měli, se v písku stala prakticky nepoužitelná. Přestože bylo pod mrakem, přivodil jsem si parádní úpal, takže jsme si druhý den pouze snažil snížit si teplotu zábaly. Teprve v Baganu jsme si naplno uvědomili, jak jsou Barmánci zatím nepostiženi snahou vytřískat z turistů, co jde. Přítelkyně kupovala jakýsi obraz sypaný pískem. Na otázku, kolik to stojí odpověděl kluk, který to prodával: „Kolik dáte.“ Opět žádné smlouvání nebo škemrání.  Třetí den jsme brzo ráno vyrazili na projížďku po řece Iravadi. Projížďka se několikanásobně protáhla, protože se nám rozbila loď a naši průvodci ji spravovali asi 2 hodiny. Až později jsem pochopil, že to není nijak výjimečná situace.

Kalaw a okolí

Z Baganu jsme opět autobusem přejeli do města Kalaw, které je proslulé pěšími výlety nejčastěji k Inle Lake. My jsme se rozhodli netrávit tři dny na cestě s celou partou dalších turistů. Zvolili jsme kompromisní řešení, že akorát jeden den vyrazíme na výlet po okolí a k Inle Lake dojedeme autobusem. Našli jsme si průvodce, který nám den předem popsal, kam můžeme vyrazit, byl hovorný a sympatický. Druhý den ale pršelo. To našeho průvodce poněkud rozesmutnilo. Když déšť alespoň trochu ustal, vyrazili jsme. Od té doby náš průvodce nemluvil a na naše otázky odpovídal jen jednoslovně. Jmenoval se Sylvester, prý jako Sylvester Stallone. Od té doby jsme mu neřekli jinak než Krutej John. Předem nás upozorňoval, že v džungli jsou pijavice. Pomysleli jsme si, že přeci nepolezeme do vody. Potom nás samozřejmě překvapilo, když jsme se na chvíli zastavili a ze všech stran se k nám píďalkovitým pohybem blížily desítky pijavic od pár milimetrů až po několik centimetrů dlouhých. Samozřejmě byly i na botách a oblečení. Když jsem si vyhrnul nohavici, jedno slizké pěticentimetrové zvířátko jsem měl na noze. Když se mi za několik minut další pijavice přisála na krk, trochu jsem se vyválel v bahně, když jsem se ji snažil sundat.

Inle Lake

Z Kalaw jsme mikrobusem přejeli do Inle Lake. Ubytovali jsme se v malebném hostelu a nechali si rozměnit další várku peněz. Recepčnímu jsem dal asi 200 dolarů. On sebral kolo a odjel s penězi. Podle našich zkušeností, udělat něco takového v Bangkoku, už bychom naše peníze neviděli. V Barmě nám je přivezl směněné do poledního kjatu. Druhý den jsme vyrazili na největší atrakci na Inle Lake – vesnice na vodě. Opět jsme si půjčili loď i s průvodci. Během dne jsme několikrát pořádně zmokli a hned potom se škvařili na slunci. Přestože vesnice na Inle Lake byly krásné, nemůžu se zbavit pachuti komercionalizace. V každém druhém domě byla dílna, ve které vyráběli cetky pro turisty, šátky pro turisty, cigarety pro turisty, atd.

Dojmy z Barmy

Z Inle Lake jsme se vrátili do Yangonu a odtud zpět do Bangkoku. Z Bangkoku jsme zamířili směr Laos, ale o tom až jindy. Barma je úžasná země. Lidé jsou nezkažení turisty. Člověk se nemusí bát, že ho okradou. Barmánci jsou přátelští a po dlouhých desetiletích izolace jsou i velmi zvědaví. Bohužel se dá do budoucnosti očekávat vývoj stejný jako v okolních zemích. Jakmile se naučí, že turisty mohou ždímat, začnou to dělat. Drobné náznaky takového chování jsme viděli i my, ale ve srovnání s Thajskem nebo Laosem to nestojí ani za zmínku.