8 tipů na cestu do Izraele

Původně jsem psal o zkušenostech z cesty do Izraele v době míru. I když křehkého, tak stále míru. V posledních dnech se situace vyhrotila, rakety létají oběma směry a Izraelská armáda je znovu v Gaze. Proto bych rád publikoval osobní názor na celou situaci. Tipy na cesty nechám níže. Doporučuji tam jet ale v době míru.

Palestinci a Izrael

Stále dokola mě překvapuje postoj části veřejnosti, která vidí Izrael jako krvelačnou mašinu živící se krví palestinských dětí. Z vlastní zkušenosti vím, že to je naprosto zcestné. Izraelci nechtějí nic víc, než žít v míru. Před cestou do Izraele jsem nevěděl, že na jeho území (bez palestinských autonomních území) žije 20 % Arabů. Často mají celé vlastní vesnice. A funguje to. Skoro každý Žid umí arabsky a skoro každý Arab umí hebrejsky. Arabové mohou navštěvovat izraelské univerzity, pobírají štědré sociální dávky a samozřejmě nemusí sloužit v izraelské armádě. Izrael je snad nejvíce multikulturní zemí, kterou jsem navštívil.

Přestože jsou Izraelci milí a ochotní, nezapřou v sobě tvrdost. Život ve stínu permanentního nebezpečí se na nich samozřejmě projeví. Všichni vědí, proč jdou do armády. Izrael nemůže spoléhat na kolektivní obranu NATO ani na žádné spojence, že by provedli přímou intervenci. Za krátkou historii novodobého Izraele si jeho obyvatelé několikrát vyzkoušeli, že si musí pomoci především sami.

Proto mě neskutečně štve postoj evropské diplomacie a stydím se za něj. Vrcholní evropští politici se dlouhodobě šíleně bojí, aby náhodou někoho neurazili. Takže jsme formálně spojencem Izraele, uvalujeme embarga na zboží z palestinských území a vesele posíláme peníze nejen do Gazy a  Hamásu.

Ono se to obecně krásně kritizuje Izrael z našeho bezpečného evropského prostoru, kde největší nepřítel jsou neúsporné žárovky. Jak by reagovala například Francie, kdyby Bretonci vyhlásili, že chtějí Francii vymazat z mapy a začali by raketami ostřelovat města do vzdálenosti několika set kilometrů?

Problém je především v Hamásu. Pokud politická strana (a Hamás kromě teroristické organizace je i politická strana) otevřeně hlásá, že jejím cílem je naprosté zničení Izraele včetně jeho obyvatel, jsou možnosti vyjednávání poněkud omezené. Pokud v Gaze opakovaně Hamás vyhrává volby evidentně se nejedná o samozvané uchvatitele moci. Izrael udělal v minulosti mnoho ústupků, vysídlil osady v pásmu Gazy, propustil stovky palestinských vězňů, často i usvědčených teroristů. A pomohlo to? Ne. Hamás nebere ústupky Izraele jako nabídku k míru, ale jako jeho slabost, kterou je nutné využít. Je to smutné a mnoho humanistů to odmítá, ale v rámci konfliktu s Hamásem, má diplomacie jen velmi omezené možnosti. Slýcháme i o možnosti vytvoření samostatného palestinského státu. Samozřejmě by to zase nevyřešilo vůbec nic. Na první raketu vystřelenou z palestinského území by Izrael reagoval jako na válečný akt. Následovala by vzdušná i pozemní ofenzíva a dočasná okupace. Palestinci by jen měli více času připravit se na další kolo války.

Izraelsko-palestinský konflikt je komplikovaný. Osobně jsem ale proti relativizaci: „Válka je špatná, obě strany na tom mají svou zásluhu“. Ne. Izrael neusiluje o vyvraždění druhé strany, na rozdíl  od Hamásu. Izrael několikrát projevil ochotu jednat, na rozdíl od Hamásu. Izrael cíleně neutočí na civilisty, na rozdíl od Hamásu.

Člověk by měl zaujmout určitý názor a já nevidím důvod, proč obhajovat Hamás.

Cesta do Izraele

Izrael je nádherná a různorodá země. Je dobré se na cestu ale připravit. Co můžete očekávat a na co si je lepší dát pozor? Sepsal jsem 8 tipů  na cestu do Izraele, podle toho, co jsme tam zažili. Snad to někomu pomůže.

1. Pohovor na letišti

Předem jsme očekávali detailní pohovor na letišti. Už na ruzyňském letišti ještě před check-inem jsme si vystáli frontu na pohovor se zaměstnancem letecké společnosti El-Al. Byl to český zaměstnanec. Začal očekávatelnými otázkami: „Co jedete dělat do Izraele? Znáte někoho v Izraeli? Jaký je mezi vámi vztah?“. Trochu nás překvapilo když se ptal na naše zaměstnání, co přesně děláme, kde pracujeme, jestli máme vizitky atd., pokračoval, jestli jsme si letenky platili sami a jestli známe někoho z okolních států. Jakmile skončil pohovor, na check-inu ani nechtěli naše pasy s tím, že o nás už ví víc, než tušíme. Bezpečnostní procedury izraelské aerolinky rozhodně nepodceňují, takže doporučuji si dát rezervu minimálně hodinu a půl navíc oproti ostatním letům.

2. Auto s navigací

Už před odletem jsme si rezervovali auto na celých 16 dní u společnosti Hertz. Po příletu nám na přepážce sdělili, že auto, které jsme si vybrali, je staré a má dost najeto a jestli nechceme nové auto o dva dolary na den dražší. Řekli jsme, že ne. Najednou to šlo i za dolar na den. Tak jsme to vzali. Smlouvat  jde i o půjčení auta. Nabídli nám k tomu i navigaci asi za dolar a půl na den. V rámci šetření jsme odmítli a v průběhu dovolené toho několikrát litovali. Přestože jsme měli mraky map, orientace v některých městech není úplně jednoduchá. Hned v Tel Avivu jsme se parádně zamotali a projeli tolik benzínu, že by nám zaplatil navigaci na celou dovolenou. Většina dopravního značení je trojjazyčná – anglicky, hebrejsky, arabsky. Bohužel v zapadlejších částech měst je značení pouze hebrejské a arabské. Benzín je dražší než u nás. Natural 95 vycházel v březnu 2014 na cca 7,5 šekelů za litr, tedy nějakých 44 korun. Takže pokud chcete ušetřit za benzín, doporučuji si půjčit nebo přivést navigaci.

3. Izrael je drahý

To je první věc, které si všimnete. Izrael je zkrátka velmi drahá země. Drahé je vše ubytováním počínaje, jídlem konče. Pro ilustraci uvedu několik cen. Například ubytování v hostelu na společném pokoji pro cca 4 – 8 lidí vyjde na 80 – 120 šekelů na osobu, takže se pod 500 Kč nedostanete. Samostatné dvoulůžkové pokoje se pohybují od 320 šekelů výše za pokoj. V malých obchůdcích po vás budou chtít třeba 8 šekelů za litr a půl vody, na druhou stranu za tu samou cenu si v supermarketu koupíte skoro celý karton. Alkohol je samozřejmě také drahý. Pivo začíná na 7 šekelech v supermarketu a víno na 25 šekelech, oboje ale můžete sehnat mnohem dráž.

Ušetřit se dá několika způsoby. Nejvíce jsme ušetřili naprosto náhodou. V Caesaree nás před kasou zastavila zaměstnankyně správy národních parků Israel Nature and Parks Authority a nabídla nám tzv. Zelenou kartu, která za cca 275 šekelů pro dva lidi umožňuje vstup do všech národních parků. Když vezmete v potaz, že cena vstupu se pohybuje okolo 35 šekelů pro jednoho člověka na většině míst, rozhodně se nám to vyplatilo. Navíc jsme byli ušetřeni rozhodování, jestli máme dát peníze za vstup nebo ne, jestli to bude stát za to, atd. Zkrátka, jakmile jsme narazili na národní park, navštívili jsme ho. Občas by to za ty peníze nestálo, ale s naší kouzelnou kartou nám to bylo jedno. Pokud máte v plánu navštívit více než jednu památku nebo národní park, určitě si Zelenou kartu pořiďte.

Další možnost jak ušetřit je spaní „na divoko“. Díky tomu, že jsme měli stan to nebyl problém. Cennosti a jídlo jsme nechali v autě. První noc nás trochu překvapila smečka šakalů. Asi jsme si postavili stan na místě, které se jim příliš nezdálo, takže v noci nám běhali okolo stanu a dost vyli. Pokud nebudete mít ve stanu jídlo, nic vám nehrozí. Další noci ve stanu jsme už jen poslouchali, jak se smečky šakalů pohybují po krajině a podle vytí se buď přibližují nebo vzdalují.

4. Armáda na každém rohu

Na izraelskou armádu budete narážet velmi často. Především v příhraničních oblastech, v Golanských výšinách, na Západním břehu, v Jeruzalémě, takže v podstatě všude. Služba v armádě je v Izraeli povinná (pro Židy, nikoliv pro Araby) a Izraelci moc dobře vědí, proč jsou v armádě. Po cestě budete potkávat obrovské množství vojenských základen označených pouze číslem, značky „Pozor tanky“ a armádní konvoje.

S armádou máme několik zkušeností. Když jsme spali v prázdném kempu na Golanských výšinách, v noci přijel konvoj izraelské armády s několika obrněnými transportéry. Zastavili u silnice a do tmy se rozeběhlo asi deset chlapů. Po hodině zase odjeli. V tu chvíli jsme byli rádi, že nespíme na divoko a že neměli důvod nás považovat za syrské záškodníky. Celkově na Golanských výšinách není pochyb komu patří.

V Mitzpe Ramon v Negevské poušti jsem šel do místní sámošky na nákup. Akorát tam přijeli vojáci z okolních základen také na nákup. Sámoška byla plná cca osmnáctiletých holek v uniformách a s útočnými puškami přes rameno. Když jsem čekal ve frontě, všiml jsem si,že vojandě přede mnou koukal ze zadní kapsy růžový telefon Hello Kitty. V kombinaci s onou útočnou puškou, maskáčemi a kanadami vypadal nepatřičně. Ale i to ilustruje postavení armády v běžném životě.

5. Západní břeh Jordánu

Protože jsme měli půjčené auto s izraelskou espézetkou, trochu jsme váhali, jestli máme na Západní břeh vyrazit. Trochu nás překvapilo ujištění v autopůjčovně, že to není problém. Přijeli jsme od severu, kde byl první checkpoint izraelské armády. Na stráži stál voják v neprůstřelné vestě s dost velkou puškou. Pro jistotu jsme zastavili, jestli chce vidět pasy. Jen se zasmál, že ne a ať si to užijeme.

Západní břeh Jordánu je rozdělen totiž na tři zóny. V první zóně spravuje Izrael všechno – komunikace, občanskou vybavenost i dohlíží na bezpečnost. V této zóně se nachází i většina hlavních silnic. V druhé zóně si občanské záležitosti spravují sami Palestinci, ale na bezpečnost stále dohlíží Izrael. Ve třetí zóně dohlíží na vše Palestinci. Třetí zóna jsou většinou přímo palestinská města.

Chtěli jsme se podívat do Jericha. Na všech vjezdech do města jsou velké červené cedule, které varují před vstupem, že Izraelci mají vstup podle izraelských zákonů zakázaný a že by mohli přijít o život. U jedné z těchto cedulí stála palestinská hlídka. Zeptali jsme se jich, zda můžeme vjet do oblasti s izraelskou espézetkou? Dost chladně odpovědeli: „You can try“. Po asi 500 metrech, kdy jsme byli jediné izraelské auto široko daleko, jsme se otočili a odjeli pryč. Do Jericha jsme potom jeli taxíkem z nedalekého kibucu Vered Jericho. Samotné Jericho, přestože je všemi průvodci vychvalované, bylo zklamání. Tolik propagovaná nejstarší zeď na světě je jakási hromada hlíny, budiž. Co nás ale štvalo, byli samotní Palestinci. Když jsme šli podél silnice k asi kilometr vzdálené stanici lanovky, hned u nás zastavilo auto a řidič začal tolikrát omletou litanii: „Hello my friend! Don’t pay hundred dollars. You are my friend. I’ll take you there for ten dollars.“ atd. Když jsme asi po padesáté slušně odmítli, vzal nám mapu, zařval: „Fuck you!“ a odjel. Velmi milí lidé. U řeckokatolického kláštera ve skále nad městem nás pro změnu obklopila skupina asi patnácti puberťáku, jestli se s nimi nevyfotíme a jestli jim nedáme nějaké peníze. Na tom by nebylo nic neobvyklého, trochu nás však zarazilo, že ty „žebrající“ děti měli většinou o několik kategorií lepší mobily, než máme my. Celkově byl v Jerichu dost bordel. Ne ale takový ten bordel z chudoby, ale spíše bordel, že je to lidem jedno, protože vidět zánovní SUV projíždět mezi hromadami odpadků, nebylo neobvyklé.

6. Ein Gedi a Mrtvé moře

Jižně od Západního břehu leží kibuc Ein Gedi a stejnojmenný národní park. Tam doporučuji určitě strávit pár dní. V okolní poušti je několik nádherných tracků. Díky tomu, že se v oblasti nachází množství pramenů, vedou tracky často podél potoků a jezírek, které v horkém pouštním dni přijdou vhod. Od vstupu do národního parku můžete vyrazit na Nahal David, který není nijak náročný, ale také je tam mraky turistů. Mnohem lepší varianta je vyrazit na Nahal Arugot, kam se musí asi ještě kilometr a půl dojet autem. My tam vyrazili brzo ráno, takže kromě další dvojice turistů a místního správce jsme šli samotní. Track se dá jít korytem potoka nebo horem po horské cestě. Obě varianty stojí za to.

U Ein Gedi je bezplatná pláž s možností postavit si stan u Mrtvého moře. Kus od pláže se nachází samotný kibuc Ein Gedi. V něm je jediný obchod v okolí, takže jsme tam chtě nechtě stejně museli. Kibuc je v podstatě botanická zahrada, ve které normálně žijí lidé. Uprostřed pouště se rázem ocitnete v něčem, co mi dost připomínalo elfí vesničku. Místo klasického náměstí mají velkou zatravněnou plochu s obrovským tropickým stromem uprostřed. Do toho tam běhají děti, kočky a psi volně. Nikde nejsou ploty a přestože dnešní kibucy asi nejsou zdaleka, co bývali, duch a atmosféra původních kibuců zde přetrvala.

Několik kilometrů od Ein Gedi leží Masada. Židovská pevnost, která je cosi jako národní symbol a tedy i turistickou atrakcí číslo dvě hned po Jeruzalému. Tomu odpovídá i počet turistů. Přestože jsme tam byli ještě mimo hlavní turistickou sezónu, na parkovišti stálo asi 50 autobusů a několikapatrové podzemní parkoviště pro auta bylo tak ze dvou třetin zaplněné. Masada je krásná pevnost na skále nad Mrtvým mořem, davy turistů ale zážitek umí trochu pokazit.

7. Negevská poušť a Mitzpe Ramon

Negevská poušť je obrovský povětšinou prázdný prostor. To ji ale nijak neubírá na impozantnosti. Několik dní jsme zůstali ve městě Mitzpe Ramon, které leží přímo na hraně kráteru. Ten nevznikl po dopadu meteoru, ale jako pozůstatek po vyschlém moři. Kráter je obrovský. Široký je asi 10 kilometrů a dlouhý asi 40 kilometrů. Z okraje kráteru, na kterém, leží město je to asi 200 metrů dolů. Zůstali jsme tam několik dní, protože v oblasti je mnoho různých tracků.

Velká část Negevské pouště slouží izraelské armádě jako střelnice. Není tedy výjimkou, když slyšíte vzdálené exploze dělostřeleckých granátů, těsně nad hlavou vám prosviští cvičné F-16 nebo vidíte u silnice se prohánět pouští desítky tanků.

Jižně od Negevské pouště se nachází Aravská poušť, kde rozhodně stojí za návštěvu Timna Park. Timna Park je několik čtverečních kilometrů plných roztodivných skalních útvarů. Díky tomu, že jsou tamní skály velmi bohaté na měď, jsou skalní útvary sytě červené.

8. Jeruzalém

V Jeruzalémě jsme byli celkem dvakrát. Poprvé jsme tam přijeli v dopolední dopravní špičce a neměli jsme domluvené žádné ubytování. To se ukázalo jako chyba. Tři hodiny jsme se autem plahočili zasekaným Jeruzalémem v typicky arabském provozu. Nikdo nejezdil rychle, ale auta se před vás cpou zleva zprava. Všechny hostely byly beznadějně plné, pouze v jednom nám nabídli dvě postele v jakémsi kutlochu bez oken. Na první pokus jsme Jeruzalém opustili po třech hodinách a s nervama v kýblu.

Na druhý pokus jsme si už zamluvili hostel dopředu. Chápu, že ubytování v každém  větším městě je podobné, ale zkrátka Abraham Hostel, ve kterém jsme bydleli, byl spíš továrnou na turisty. Asi ale nelze očekávat, že v hostelu ve městě jako je Jeruzalém nenarazíte na mraky turistů. Připravte se na nekonečné debaty na téma izraelsko-palestinské vztahy. Co turista, to odborník vystudovaný na Lonely Planetu.

Samotný starý Jeruzalém je hodně atmosférický. Skládá se z několika čtvrtí – muslimské, židovské, křesťanské a arménské čtvrti. Na pohled nerozeznáte, v jaké čtvrti se nacházíte. Labyrint úzkých uliček člověka bez orientačního smyslu dokáže na čas zabavit. V podstatě na každém rohu je nějaká památka nesmírného náboženského významu. Kdybych byl praktikující některého z náboženství, asi bych cítil posvátnou bázeň nebo něco takového. Takhle to bylo zajímavé, ale nic mystického.

Jaký tedy je Izrael?

Izrael je nádherná země. Izraelci jsou přátelští a zároveň hrdí. Váží si své země, protože to pro ně není samozřejmost. V Izraeli žije obrovské množství Arabů, kteří často mají vlastní vesnice nebo města. Izrael vydává nemalé prostředky na sociální politiku, kdy velká část peněz je použita na sociální smír právě s Araby. Skoro každý Žid umí arabsky a zároveň skoro každý Arab umí hebrejsky. Izraelci se snaží udržet křehkou rovnováhu multikulturního státu. Země, které mají plno řečí o multikulturalismu jako je Velká Británie nebo Francie, se mají od Izraele ještě hodně co učit. Každopádně Izrael doporučuji navštívit. Pro věřící to bude ještě větší zážitek.