Bosna ve zkratce. Přiletěli jsme do Tuzly, přejeli do národního parku UNA, po cestě do Mostaru jsme se zastavili v Jajcích, zkusili jsme zdolat Zelenou Glavu v pohoří Prenj, sjeli do Neumu přes Počitejl a Kravické vodopády a zpět kousek přes Chorvatsko, Trebinje, národní park Sutjeska a Sarajevo.
Tuzla, Banja Luka a národní park Una
Přestože z Tuzly do národního parku Una to bylo necelých 300 km, cesta zabere skoro celý den. Za zmínku stojí, že jsme si asi jako první cizinci projeli novou dálnici tam i zpět (omylem). Vzhledem k tomu, že celá země je hornatá, tak silnice jsou samé točky, moc rychle to nejde. V podvečer jsme dorazili do městečka Kulen Vakuf v centru národního parku. Pár penzionů, restaurací i hospod tam je, ceny jsou celkem příznivé, město je přímo pod zříceninou hradu a všechny hlavní atrakce jsou kousek (autem). Určitě stojí za návštěvu vodopády Martin Brod a Štrbačky Buk. K oběma je potřeba jet asi 8 km po polní cestě, ale jde to pohodlně i s normálním autem. Akorát bylo po deštích, takže vodopády pořádně valily.
Vyběhli jsme si i k zřícenině nad městem. Zapomeňte však na upravené české nebo evropské zříceniny. Tohle je prostě zřícenina porostlá trním s jednou opravenou věží, do které jsme nenašli žádnou cestu.
Jajce a první pokus proniknout do pohoří Prenj
Po cestě k Jablanici, odkud jsme chtěli vyrazit do pohoří Prenj jsme se zastavili ve městě Jajce. Na kopci je pěkný hrad, pod městem jsou parádní vodopády a kousek od města jsou staré vodní mlýny postavené na takových pidivodopádcích. Rozhodně stojí za návštěvu.
Nakonec jsme přespali u přehrady kousek od Jablanice. Voda byla asi o sedm metrů níže než by asi měla být, byl to docela depresivní pohled.
Ráno jsme vyrazili směr Koncic, kde kousek od města měla začínat stezka směrem k hoře Zelena Glava. Naráželi jsme na to potom dál, ale opravdu je problém najít začátek stezky, není tam moc rozvinutá turistická infrastruktura, takže sehnat nějaké informace je někdy složité. Po pár hodinách chůze jsme pochopili, že jsme zvolili špatnou stranu a převýšení cca 1000 metrů výškových metrů na 1000 metrů klasických k prvnímu sedlu bychom za pár hodin zdolali, ale bylo by to tak na to udělat fotku, otočit se a jít stejnou cestou zpět. Otočili jsme se tedy a odjeli do Mostaru s tím, že to druhý den zkusíme z druhé strany Prenj.
Mostar a druhý pokus na Prenj
Mostar je hodně turistický, my tam byli na prodloužený víkend, kdy měli svátek i místňáci, takže centrum bylo hlava na hlavě. Ubytovali jsme se kousek od slavného mostu v lepším penzionu se super posezením na střeše, který byl paradoxně skoro stejně drahý, jako hnusný penzion předchozí den. Ráno jsme vyrazili do z rána k pohoří Prenj z jihu. Opět se mi trochu nepovedlo plánování, když jsme se na začátku stezky dozvěděli, že cesta na Zelenou Glavu je cca 7 hodin tam a 6 zpět, bylo lehce po desáté ráno a jak jsme později zjistili, část stezky vede přes minové pole. Bylo dobře označené, ale po tmě to člověk jít nechce. Alespoň jsme se dostali k výhledu na Zelenou Glavu (beztak tam bylo ještě moc sněhu).
Počitelj, Kravice a Neum
Další den jsme vyrazili směrem k moři. Po cestě stavili ve městě Počitelj. V kopci staré opevnění, mešity a roztomilé domy. Fajn je, že se ve většině z nich žije. Doporučuju alespoň krátkou zastávka.
Za Počiteljem jsme uhnuli na Kravické vodopády, které se nachází asi 20 km od města Čapljina. Přestože nebyla zdaleka sezóna, pár desítek turistů tam už bylo. Nic hrozného, ale když jsem viděl, jak rozlehlé parkoviště tam je, tak v sezóně to bude asi pěkné maso.
Ještě jsme se zastavili v rezervaci Hutovo Blato. To bylo spíše zklamání. Prostě placka s jezery a kopci okolo. Pěšky to projít je blbost, půjčují tam kola. Tolik nás to ale nezaujalo, abychom více prozkoumávali rezervaci. Odtud jsme už jeli do Neumu. V průvodci psali, že je tam blbá silnice a je fakt blbá. Široká tak jedno auto, samé točky v horách a docela hustý provoz dělá z několika desítek kilometrů poměrně dlouhou cestu. Neum samotný je spíše než cokoliv jiného shluk guesthousů a hotelů na stráni u zátoky. Vzhledem k tomu, že sezóna měla začít nejdříve za měsíc, bylo to i tak trochu město duchů, na druhou stranu nám mraky turistů rozhodně nechyběly. Jo a moře bylo fakt studený.
Přes Chorvatsko do národního parku Sutjeska
Protože v Neumu nic není, zajeli jsme se jeden den podívat do chorvatského Stonu. Tam je super dlouhá zeď.
Druhý den jsme vyrazili přes Dubrovník zpět do Bosny. Zastavili jsme se v Trebinje, které bylo fajn, ale nic z čeho by člověk oněměl.
Odtud jsme pokračovali po horských silnicích až do národního parku Sutjeska. Podle mě jede to je jeden z nejhezčích parků v Bosně. K večeru jsme se ubytovali, zjistili, jak se dá dostat pod Maglič a ráno vyrazili. Takřka 40 kilometrů po makadamové cestě, kdy většinu času mohl jet pár kilometrů v hodině nám dalo zabrat. Obzvlášť když jsme měli půjčený dost nízký Seat Leon. Cesta nakonec končila sněhem. Tam jsme auto nechali a šli po svých. Pod Magličem byly skvělé výhledy a musím říct, že nás pekelně mrzelo, že jsme neměli stan. V Sutjesce je celá řada vícedenních treků. Rozhodně se tam chceme vrátit.
Sarajevo a zpět do Tuzly
Ze Sutjesky jsme přejeli do Sarajeva. Byl pátek a v centru bylo dost živo, zaparkovat nemožné, naštěstí jsme našli rychle volný pokoj v hostelu. Celkově bylo Sarajevo trochu zklamáním. Historické centrum je spíše nákupní třída proložená bary, kavárnami a kebaby. Příjemná byla ale návštěva podniku Zlatna Ribica (trochu holčičí) a Sarajevského pivovaru (mimochodem Sarajevsko je výborné pivo, které strčí do kapsy leckteré české pivo).
Cesta do Tuzly ani samotná Tuzla moc zajímavé nebyly.
Jaká že byla Bosna? Super
Celkově to bylo deset dost aktivních dnů. Prakticky každý den jsme se někam přesouvali a když ne, tak jsme objížděli nebo obcházeli okolí. Příroda je super, kvůli té se do Bosny určitě ještě vrátíme. Lidé byli naprosto skvělí. Překvapilo nás, jak v dobrém stavu jsou v Bosně silnice. Na dálnici narazíte spíše omylem, ale ostatní silnice jsou často v mnohem lepším stavu než ty naše české. Závěrem, můžu Bosnu jednoduše doporučit, stojí to za to.