Dovolená na ostrovech Tahiti a Moorea

Během našeho pobytu na Novém Zélandu jsme si koupili opravdu levné letenky na Tahiti. Jak bylo na Tahiti si můžete přečíst v článku, ve kterém jsem se pokusil povyprávět o všem, co jsme tam zažili.

Na Tahiti z Nového Zélandu

Letenky z Nového Zélandu na Tahiti nepatří mezi ty nejlevnější, právě naopak. Ve srovnání s Tongou, Samoou nebo Vanuatu je Tahiti mnohem dál a tedy i letenky jsou obvykle dražší. My jsme měli štěstí a chytli jsme super akci – letenku za 199 dolarů pro jednoho na jednu cestu s Air New Zealand. Za tu cenu se obvykle daly pořídit letenky na Tongu, kam jezdili skoro všichni. Cesta z Aucklandu do Papeete, hlavního města Tahiti, trvala něco přes 4 hodiny letu. Přiletěli jsme tam asi okolo 2. hodiny ranní a zbytek jsme dospali na letišti. Jakmile se začalo rozednívat, pěšky jsme vyrazili směrem k centru města.

Cesta na Mooreu

Jakmile se otevřeli pokladny, koupili jsme si lístek na Mooreu. Loď nám jela asi za půl hodiny. Skočili jsme si tedy na tahitské pivo Hinano. Ve srovnání s novozélandským pivem bylo naprosto výborné, i cena byla mnohem příznivější. Akorát jsme dopili a otevřeli vstupy na loď. Na Mooreu je z Tahiti vidět, špičaté vrcholky hor pokryté deštným pralesem však vyniknou, až když se k nim přiblížíte. Asi půl kilometru od pobřeží loď projela mezerou v korálovém útesu a vplula do přístavu. Autobusem jsme se potom přepravili do maličkého kempu hned u moře. Bylo to nejlevnější ubytování, jaké jsme na Mooree sehnali, rozhodně ale nebylo špatné.

Co dělat na ostrově Moorea

První den jsme se povalovali na pláži, popíjeli Hinano a potápěli se. Další den jsme si za docela slušné peníze půjčili na celý den skůtr. Moorea má v podstatě jen jednu silnici, která vede po obvodu ostrova a jen jedná delší slepá odbočka vede do vnitrozemí. Pro skůtry platí maximální rychlost 50 km/h, člověk se tedy bez problému stihne kochat okolím. Ostrov jsme objeli kolem dokola, zajeli na vyhlídku v centrální části a koupili si jakéhosi mořského živočicha v kelímku, o kterém jsem si myslel, že to je mléčný koktejl. V podstatě kdekoliv podél pobřeží ostrova zastavíte, je nádherné azurové moře, několik pláží ale opravdu vyniká. Další den jsme si projeli ostrov ještě na kole, člověk ale musí být trochu aklimatizovaný. Vedro a vlhko docela unaví. Po několika dnech na ostrově Moorea jsme se vrátili na Tahiti.

Papeete a ďáblovo sedlo

Na celé Tahiti panuje celkem čilý ruch. Samotné Papeete je docela ošklivé a relativně špinavé město. Nicméně většina populace se nachází po obvodu ostrova. Centrální část je tvořena strmými horami a pralesy. Po rozkoukání a ubytování se v Papeete jsme vyrazili k diadému, jak se nazývá skalní útvar v centrální částí. Přesněji řečeno, nechtěli jsme jít přímo až k diadému, protože to by bylo opravdu na dlouho, ale podívat se na horu poblíž. K hoře však vedlo tzv. Ďáblovo sedlo. Jednalo se o asi půl kilometru dlouhou pěšinu, přibližně metr a půl širokou. Po obou stranách pěšiny byly tak půlkilometrové příkré srázy. Pokud se člověk díval jen pod nohy, šlo to. Několikrát jsem zkoušel fotit, moc dobře mi to ale neudělalo. Po přejití Ďáblova sedla jsme se vrátili, protože začínalo pršet a v dešti lézt po kluzkých kamenech bez jištění a v docela slušné výšce se nám opravdu nechtělo.

Stopování po Tahiti

Další den jsme si projeli ostrov stopem. Se stopováním nebyl nejmenší problém. Bohužel jsme neuměli francouzsky a místní uměli pouze francouzsky nebo tahitsky. Nakonec jsme se ale vždycky nějak domluvili. Silnice stejně jako na mnoha dalších ostrovech vede po obvodu Tahiti, takže nehrozí, že byste zabloudili nebo jeli špatným směrem. Stopem jsme objeli velký kus Tahiti a poslední den jsme zažili i nefalšovaný tropický liják.

Ceny, ubytování a vše ostatní

Co se týče cen, záleží na pohledu. Z pohledu českých příjmů je Tahiti dost drahá sranda. Z pohledu novozélandských příjmů to není tak zlé, ale stále to není levná destinace. Problém trochu tkví v tom, že celý turistický ruch je hodně zaměřený na bohaté Francouze. Výsledek je, že na Mooree jsme objevili jediný kemp, který představoval cenové přijatelné ubytování. V Papeete pak byl zase jediný hostel, na který jsme měli. Zvláštní je i přístup místních. Díky francouzským jaderným testům v sedmdesátých letech mají Tahiťané o živobytí víceméně postaráno, protože Francie si snaží zaplatit si svědomí. Přístup provozovatelů zmíněného kempu nebo hostelu by se dal shrnout slovy: „Ubytuj se, jestli chceš, ale ode mě nečekej nic navíc. Nazdar“. V podstatě se jednalo o dost nepříjemné lidi, kteří člověku opravdu s ničím nepomohli ani neporadili. Tento nedostatek byl obzvlášť patrný v turistické informační kanceláři.  O to příjemnější však byli místní, které člověk jen tak potkal.

Celkově těch několik dní strávených na Tahiti byl jeden z nejlepších výletů. Člověk opravdu poznal, co to znamená tropický ráj. Na strmé skály porostlé vegetací uprostřed korálových útesů jen tak nezapomenu.