Práce na Novém Zélandu

Stejně jako většina lidí, kteří vyrazili na Nový Zéland i my jsme počítali s tím, že nějakou dobu budeme muset pracovat, abychom si vydělali na náklady na cestu a samozřejmě na další cestování. Před odletem jsme měli určitý plán, který, jak je zmíněno v minulém příspěvku, po třech dnech zcela padl. Nakonec jsme zakotvili v oblasti Queenstownu. Do té doby jsem si musel vyzkoušet hned několik prací.

Pár informací pro začátek

První a zásadní rada zní – kašlete na nějaké zprostředkovatelské agentury. Zaplatíte jim nehorázné  peníze (pár takových lidí jsme potkali a nestačili jsme se divit, kolik museli vysolit než vůbec odletěli) a efekt to bude mít minimální. Pokud mluvíte aspoň trochu anglicky, nebo jedete s někým, kdo se domluví, nebudete mít problém.

Z Christchurch do Hanmer Springs

Víza

Pokud chce člověk pracovat na Novém Zélandu, potřebuje vízum, pokud se nechce pohybovat na hraně deportace. Nejoblíbenější variantou většiny cestovatelů jsou tzv. Working Holidays víza. Platí na 12 měsíců s možností je o tři měsíce prodloužit. Pro jejich získání musí uchazeč splňovat několik podmínek, přičemž jedna z nejdůležitějších je věk pod 35 let.

V Hanmer Springs jsme si udělali pár výletů

IRD

Po příletu na Zéland si člověk ale musí zařídit především IRD číslo, bez kterého se moc pracovat nedá. Zaměstnavatelé tohle číslo obvykle vyžadují. Pokud někdo nemá IRD, tak ho zdaní podstatně víc, případně při práci na kontrakt dostane stejně jenom minimálku. Vyřízení nabízejí různé agentury za pořádný balík peněz, pokud ale člověk umí alespoň trochu anglicky, není to problém zvládnout. Vyřízení našich IRD z nějakého důvodu trvalo skoro 3 týdny a to jsme si tam museli ještě několikrát volat.  Až poté jsme narazili na jakousi možnost expresního vyřízení, ale vzhledem k tomu, že jsme naše IRD měli, moc jsme tuhle možnost nezkoumali.

Potom jsme zamířili na západní pobřeží

Bankovní účet

Bankovní účet je další nezbytností, kterou si člověk musí vyřídit co nejdříve. Na výběr je z několika bank jako jsou BNZ, ANZ, Kiwibank, apod. My zvolili Kiwibanku. Za vedení účtu člověk nic neplatí, ostatní poplatky taky nejsou nijak přemrštěné a navíc funguje společně s poštou, takže na nějakou pobočku Kiwibanky narazíte i v těch menších vesnicích. Paní, se kterou jsme to vyřizovali, si nás nejprve proklepla, jestli máme nějakou stálou adresu. Když jsme ji vyplnili do žádosti o IRD (o IRD se žádá na poště, takže vás obvykle obslouží jeden zaměstnanec pošty i Kiwibank dohromady), nabídla nám i účet.

Jeden z prvních pohledů na jezero Wanaka

Hledání práce

Tady začala teprve ta pravá zábava a trochu i vystřízlivění z původních záměrů. Původně jsem si alespoň tajně pomýšlel na nějakou kvalifikovanější práci. V Christchurch, kde byly příležitosti k získání lepší práce, jsem zkoušel něco sehnat. V lepším případě přišel automaticky generovaný mail, že mají lepšího kandidáta, většinou ale vůbec nikdo neodpověděl. Přestože jsem slyšel o lidech, kteří si našli dobrou práci především jako programátoři nebo jako pracovníci IT helpdesku, dovolil bych si poradit těm, kteří teprve pojedou na Zéland, ať s nějakou kvalifikovanou prací nepočítají a jsou rádi za vinice nebo uklízení.

A konečně Cromwell s výhledem na jezero Dunstan

Z Christchurch jsme tedy vyrazili směr (přes Hanmer Springs a západní pobřeží – fotky v článku) Cromwell, což mělo být město, kde podle popisu nešlo práci nesehnat. Bohužel, podobný nápad mělo poměrně dost lidí z celého světa. Zároveň nebyl ideální čas, protože různé prunningy a přípravy rostlin po zimě byly hotové a sklizeň zatím v nedohlednu. I přesto jsme asi po třech dnech práci sehnali. První den na vinici jsme dělali wirelifting (zvedání drátů, po kterých se rostliny pnou) s partičkou Francouzů, kteří doslova sprintovali mezi řádky. Z počátku jsem se toho závodu neúčastnil. Pak mi ale jeden z Francouzů domluvil, jestli bych mohl být taky „little bit more motivated“. Protože jsme nechtěli trhat partu, tak jsme tam s přítelkyní lítali jak paka. Do toho se onen motivovaný Francouz ptal našeho supervizora přibližně každou minutu, kolik si za jakou část vinice vydělá. Na konci dne si francouzská partička začala zpívat nějaké pochody – asi aby jim práce šla líp od ruky, toho jsme se opravdu neúčastnili. Sice jsme si vydělali asi 150 dolarů za ten den, ale sprintovat po vinicích jak kokot, nebyl můj šálek čaje.

Naše první návštěva Queenstownu

Druhý den jsme byli již s jinou skupinou a tempo bylo o hodně příjemnější. Potkali jsme tam dva druhy Čechů – jedni, kteří byli super, pomáhali jsme si a ještě několik měsíců jsme se kamarádili a ti druzí, kteří se tvářili, jako mistři světa ve všem a supervizorovi lezli do prdele tak trapným způsobem, až mi bylo stydno. Jak jsem již psal v minulém příspěvku, přestože nám zaměstnavatel tvrdil, že práce je minimálně na tři neděle, po čtyřech dnech na obvyklém shromaždišti nebyla ani noha. Nám se však nikdo ani neobtěžoval cokoliv napsat. V Cromwellu jsme zůstali po další tři týdny a hledali práci. Postupně tam najíždělo čím dál víc lidí, obvykle bez peněz. Takže když jsme se po oněch třech týdnech stěhovali do 50 kilometrů vzdáleného Arrowtownu, byl jsem opravdu rád, protože Cromwell působil dojmem, že se tam backpackeři požerou mezi sebou za živa.

O dalším hledání práce bude více v příštím příspěvku.

7 komentářů u „Práce na Novém Zélandu“

  1. Díky za velice zajímavý článek respektive celý blog. Nový Zéland je takový můj sen, jednou bych se tam chtěl alespoň na rok podívat. Nejvíce mne fascinuje tamní příroda, to je opravdu něco fantastického!

    Odpovědět
  2. Ano, NZ je také můj sen, ale ještě si budu muset chvilku počkat. Jak tak koukám, není to úplně jednoduché, sehnat víza, odhodlat se a mít pár „těch korun“ pro začátek. Příroda je tam ale překrásná, bašta pro oči! :)

    Odpovědět
  3. No, s prací na Zélandu to může být v pořádku, ale co jsem slyšel, tak všechny bary a diskotéky se zavírají (tuším) ve 23 nebo ve 24:00… to může být pro Čechy, kteří tam právě dorazili poměrně „facka“ :-D

    Odpovědět

Napsat komentář