Název knihy od Sergeje Lukjaněnka ve mně původně evokoval béčkovost. Příliš jsem od knihy nečekal. Řekl jsem si ale, že do autobusu nebo do MHD se bude hodit.
Přibližně po padesáti stranách jsem začal pomalu, ale jistě názor na knihu měnit. To, co jsem z počátku považoval za zbytečný patos a snahu o „velká prohlášení“ se ukázalo být naprosto nezbytnou a především uvěřitelnou součástí příběhu. Estetika jednoduchých a na první pohled klišovitých obratů a prohlášení se odhalovala postupně. Melancholický nádech, který prostupuje celou knihou jako nit, dokázal obrousit hrany klišé, která jimi ve většině případů opravdu přestala být. Některé části sice zůstaly u prázdného patosu, ale bylo jich naprosté minimum.
Komplexní univerzum
To ale není to nejdůležitější. Lukjaněnko dokázal vytvořit uvěřitelnou vizi obrovského komplexního vesmíru. Dokázal skloubit fantastické technologie s náboženským a politickým viděním světa. Byť z mého pohledu nedosahuje kvalit například série Duny od Franka Herberta, který k politickým a náboženským otázkám věnuje mnohem více prostoru. I co do náročnosti četby nelze tato dvě díla příliš srovnávat. Nicméně na tom, že člověk zhltne Lorda z planety Země takřka na posezení, není rozhodně nic špatného. Dobré sci-fi od průměrného odlišuje, kam až je autor schopen zajít v vědeckofantastické imaginaci. Lukjaněnko dokázal zajít hodně daleko. Když už si člověk myslel, že ho nic extra nepřekvapí, během chvíle bývá vyveden z omylu.
Sympatický je i vývoj postav a jich odlišné rozpoznatelné charaktery. Bohužel na můj vkus jsou postavy včetně hlavního hrdiny poněkud ploché. Možná však jsem již zhýčkaný zmíněnou Dunou.
Každopádně se jedná o svěží sci-fi, které se výborně čte, dokáže vtáhnout do děje a není jednoduše předvídatelné. Pro mě se jedná zřejmě o nejlepší sci-fi/fantasy knihy, kterou jsem četl za poslední půl rok.